> Blog
> Detail

Fyzioweb běží!

Místo úvodu

Docela nedávno jsem měl přednášku, byl to úvod do „Manuální terapie“. Nevím jistě, jestli to bylo pro účastníky kurzu, nebo studenty fyzioterapie, to je ale vedlejší. Každopádně to byl ten úvod, kdy také něco málo povídám o historii a jménech, které se na vývoji oboru podíleli. Takže postupně jmenuju: Lewit, Janda, Véle, Jirout, Vojta, Mojžíšová, z těch mladších Kolář, ze zahraničních Simons, Brügger. Najednou se v duchu zastavím, a říkám si, páni já je vlastně všechny nejenom znám, ale i jsem je viděl, mluvil s nimi, někteří mně zkoušeli, jiní mi nerozuměli, nebo spíš já jim, další i nadávali, ale většina pro mne není jen jméno, pojem, ale pamatuji si je, můžu i o něm něco i říct, co není v knížkách. A teď to přišlo: Já jsem vlastně Forrest Gump české fyzioterapie! Rychlé myšlenové vystřízlivění: „Lepší je být ale Kolář, než Forrest Gump“. Co nadělám, jen bonmot ze stejnojmenného filmu „Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš“, změním na: musíš brát, jakou dostaneš.

Ty, které jsem v životě potkal, a byli pro mne profesně (často i osobně) důležití:

Učitelé (téměř všichni Profesoři): Karel Lewit, Vladimír Janda, František Véle, Jan Javůrek, Jan Pfeiffer, Rudolf Linc, Miloš Máček, Miroslav Kučera

Učitelky (některé docentky): Karla Kabelíková, Marie Vávrová, Alena Herbenová, Libuše Smolíková, Irena Zounková, Staša Bartůňková a Blanka Riedlová

Další: David. G. Simons, Jan Jirout, Václav Vojta, Alois Brügger, Ludmila Mojžíšová

Všichni moji spolužáci z kultovního ročníku 1983 – 1987 (jak ho nazvala jedna mnohem mladší absolventka téže školy):

Iveta Barešová, Iva Bromová (Cejpová), Martina Hniličková (Končalová), Petra Jirásková, Daniela Klapušová, Ivana Kocinová, Helena Kovářová, Jana Kratěnová, Jana Krbcová, Laďka Kuncová (Přibylová), Martina Lukavská, Kateřina Marková, Hanka Stašrybková, Míša Tejklová, Alice Wilantová, Pavel Kolář, Honza (Čenda) Čížek, Tomáš Hofta, Jarda Berka, Aleš Klička, Jarda Dvořák, Pavel (Pepan) Fuksa, Petra Žwaková a později také o dva roky studijně mladší Míra Dobeš, její budoucí manžel a můj současný spolupachatel.

Nyní pár osobních vzpomínek:

Prof. Pavel Kolář

S Pavlem jsem se potkal hned v prváku, protože jsme byli spolužáci. Od začátku bylo jasné, že je „Pavel Kolář“, ale ty pravé společné zážitky a vzpomínky samozřejmě nepatří studiu. Je jich moc a většina je prozatím uložena v tajném archivu, takže je nelze zveřejnit. Za všechny jen jedna: tři salta pozadu za sebou při návratu z hospody při praxi v Luži u Košumberku (zřejmě světově nejlepší provedení v poměru výkon/ promile).

Prof. Vladimír Janda

Prvně ve druháku, byl hrozně vzdělaný, přísný a nevyzpytatelný. Při zkoušení jste mohli vyletět i na to, že jste nevěděli, kolik schodů vede ke kostelu ve vašem městě. Později jsem se dozvěděl, že jako šéf kliniky byl ještě přísnější a zkoušel své podřízené (muže) i na WC. Velký soupeř i přítel Karla Lewita.

Prof. Karel Lewit

Asi můj osudový střet. Pracovali jsme spolu asi tři roky v Třeboni, kde měl vyrůst místo lázní rehabilitační ústav a základna pro vysokoškolskou výuku fyzioterapeutů. Dělal jsem mu sekretářku, viděl jsem zblízka jak pracuje, přemýšlí. Velká škola! Bylo na něm úžasné, že se chtěl stále učit, nelpěl na svých zkušenostech, přijímal stále nové poznatky. A byla s ním sranda (většinou). Jednou se rozeběhl se schodů (bral je po dvou), dole bohu dík zastavil bez újmy. Rozhlédl se a řekl: „To by profesor asi neměl, že:-).

Prof. Alois Brügger

Byl častým hostem Třeboně, když jsme „budovali kliniku“. Nezapomenutelné jsou pro mne zážitky, kdy jsme seděli se „starými pány“ (Lewit, Jirout, Vele, Brügger, Vojta …) a poslouchali, jak si povídají, plynule přecházejíc z němčiny do angličtiny nebo francouzštiny. Většinou jsme nerozuměli ničemu, ale i tak to byl zážitek. Ještě jedna vzpomínka: pro pana profesora jsme vybírali pozemek pro stavbu jeho domu v okolí Třeboně a „zařizovali“ profesůru na UK. No prostě divoké devadesátky.

Prof. David Simons

Jednoho dne na jaře mi pan profesor Karel Lewit mimoděk, sdělil, že nás v Třeboni navštíví profesor Simons. Přemluvil ho, aby svůj plánovaný výzkum z univerzity v Heidelbergu, přesunul k nám! Výzkum spočívající v měření aktivity trigger pointů před a po mobilizaci blokád. Super! V té době jsem jeho práce přímo hltal. Ale, já mám mít na starosti technické zabezpečení. Sakra! K dispozici prototyp EMG přístroje, vyvíjený českou firmou (později usvědčené z podvodů). Měl jsem se naučit měření EMG a anglicky. Odporovat se nedalo. Horších čtrnáct dní jsem asi nezažil. Přístroj fungoval jen málo kdy a moje angličtina a erudice v elektromyografii byla ubohá. Měl jsem profesora na starosti i společensky, z čehož si pamatuji jediný úspěch, kdy jsem mu půjčil plavky a byly mu. Nakonec se přece jen něco změřit podařilo, ale šťastný konec v tom nehledejte. Plavky jsem zpátky nedostal, musel jsem vrátit druhý díl zapůjčené, nově vydané knihy „Myofascial Pain and Dysfunction The Trigger Point Manual“ (myslel jsem, že jsem ji dostal darem) a stále mám v hlavě křik pana profesora Lewita : „ Když nerozumíš, tak nekejvej!“

Tolik vzpomínání na ty „největší“. Ostatní jmenovaní nejsou pro mne méně důležití. Se všemi jsem zažil dobré i špatné a všichni jsou součástí příběhu „rehabilitace nebo fyzioterapie“ a snad mi to dává právo předávat mi něco z toho, co mi předali Oni. Také doufám, že to setkávání a ten příběh nekončí.

Váš Jiří Vlček

Fotky a video z natáčení.